předbíhám se v čase a ten mě vrací daleko před start.jak na houpačce láme se mi horizont o čelo chtíče v ozvěnách činů a pach neklidu vane se stínem dnů.na hladině nezůstávají klíče.jen kruhy.vzpomínky na jejich úpadek.stopy vpádu do hloubek,kde pod proudy zakaleně stávájí se neviditelné..toliko ledabyle zavanulých děr kryje debakl.bez otazníků v krku polyká se popud k pokroku.důvod jako strava se ztrácí v chřtánu a bez elánu zas oddává se samospádným volnoběhům.a jitra dávno nejsou odměnou probuzení.spánek již není protiváhou vyčerpání.studnou rozlejvá se jen suchý smutek.a mrtví koně ve snech řechtajíc ironií dáví mě.tak potracen nezáměrně točím se v úlekách týlem k luně.její svit však nelze vymazat..je téměř úplněk.a tělo ječí mi do uší vší řečí aby alibi ubilo.skrýše už neztačí.kynu do všech směrů.kůže tlačí.a konejšit se už nelze.podepisuji drátem si kosti abych našel je až schránka exploduje.až rozsypu se chaoticky..jsem jen katalyzátor svý katastrofy a po zdech píšu křivdou nesmyslný rady svý rzi..hledám pomoc,jen pro nařknutí jí z bezpředmětnosti.cupuju všechno to co nejvíc chci.ztělesnění bezmoci maskuji hraným božstvím.převařuji vodu až pářím se smogem bezcílně.jen ze strachu z norem a lidí.lenost přeoperoval jsem v nevraživost k pohybu.tleju svou zkrouceností a v patvaru zbavuju se života.dávno uzmul jsem mu z útrob hodnotu a krásu.přehryzal jsem kontinuitu a trčím v prosřed vákua.jsem narvanej masovej hrob svých snů a vizí a kvůli tý kopuli už nejdu zavřít.hoří mi střecha a já tiše pod ní nehybně medituji o smrtelnosti svýho chrousta.s odlivem ustupuje má žízeň po naději a změně.jsem nezměřitelně viný z porodu svý úkladný vraždy.smontoval jsem zrůdu bez údů.pudy v náhodných bouřích kručí liše po vřelosti bez plodnosti.prost lidskosti ztrácím co polykám nenažraně.lakomě prs rvu si do úst.a důvody utrácím jak psy.chorý hoře srážím ve vemenách i s vazy.libido v nejednom kole a po kolena dole.přesto nejvíc sobě kóduju svět,nechtíc usmířit se s ničím,nevnímám střepy v chodidlech.svádím ulepeně leda svodidla pod kola do cest.a kost štěpí se v třísky v tlamě stejně jak moje ploužící mrtvola.a smrd žije prázdnotou žní.jen kvůli ní protahuju utrpení.až do dna ustrnu.do sucha zůstanu.pak konečně zdechnu a uteču ti.zmizím bez pozdravení a budem sytí.ti pro vždy svatě zavrhnutí.prenatálně vyhynulý..