ve špíně.svolný leda k nevoli.ve stínech hraje si svý mono-poli.na slámě rád spí.behet,dehet popíjí uhýbajíc nevlastním dryjím.k shonu se upejpá stejně jak všeobecným jištěním schváleným.za lana se stydí.štítí se hromadných kluziští vypočítaných..ujištění voní z plín a ač rozhazuje,není čas na přešít kostým.a tak se válí.smrdí po parcích a jen tak vadí.lemuje silnice.po vzoru poutačů kkryje škarpy.to mu ladí.škádlit,srát a trhat okázalý vnady plastový.nelepící pravdy co němí povidali..denně žije žně lhostejný nepřízně protože může.chce klít a jít tím příkladem.slíknout se líným pádem z masa i kůže.rozdrbat ploužáky okolo hořící kaše.všechny ty tekutý rodinný písky a šklebící se kleště vděčných,zděděných závazků liše škrtí krky nucenými kroky.proto radši žrát holuby a pít louži.proto se i v nečase soužit neuctivým nechutenstvím.rvát z ucpaných břich pocit lehkosti..spíš se o to alespoň snažit,pod těžkostí vší tý pohodlný tuposti v úspěšnosti.nechce se uklidit,ale prostřední prst tasit na klid co uspává chuť se zlomit.konečně vyřešit..
..legie.je to legie.sedum smyslů co se o sebe tře,tluče jak železo zvučí až trhá třmeny a kovadliny..jen ze svý kapaliny legie žije.jen v ní dýchá a pluje..7..první ze všech je intuice ty polomrtvá vopice.čuch na makrelí puch i když světla lamp pojdou jak jepice.i potmě svítí a skučí indície.éter je protkanej nápovědou,symbolikou a jí legie slyší a čte.pak vidí skrytý..sedmý smysl je víc prostor,kde se zbylý libovolně kříží,spojují a ovlivňují,mísí a kumulují až vznikájí instantní konstanty co se nikde neukládají.ojedinělý synapse.jsou všeobalující jen dokud znějí,pak mizí.pro věčnou platnost,je legie zahazuje..to je nutnost..musí vznikat stále nový kmeny vjemů pro smyslové chápání každé dané situace.je to aliance důsledků a příčin.akce a reakce v jediný chvilce boří hranice a vráží ostrý klín mezi nádor a zčernalý plíce....spíš než jedinec,je to legie.nehledá spolky bo kolekce laciných emocí.propletence vzájemné pomoci bez absorbce srdce nechce..v šiku samoty šikmo překračuje rezavý koleje na který každý navykle sere jen protože ve vlaku může....legie nešlape po zemi.když se pohybuje,přeskupuje molekule a nejen svoje.daleko před i za ní vře a řve stopa energie.osa předurčení v různým čase přetejká přes sebe.bliká jak se nadsvětelně přeměňuje..hmotě ale nevěří.nerozumí jak se vzájemně devastují svou vývojově agresivní rétorikou.jsou si cizí a tak se odpuzují..v žilách legii však koluje krev očekávání co v krizích vyživuje.to svatý tušení vklíčený v genu jí krmí vzrušením a klidem z konce,který vše změní.a legie v ruinách vší silou ožije..